Hory shora 2

Kniha s dalšími příběhy z expedic na nejvyšší vrcholy světa našeho předního dobyvatele himálajských vrcholů tentokrát z let 2008 – 2012.
Je to dlouhých devět let, co jsme v našem, tehdy neuvěřitelně skvělým týmu, ve kterém jsme podnikali dlouhý roky, vylezli alpským stylem Shisha Pangmu. Příspěvek beru jako poctu dvěma, kteří už tady s námi bohužel nejsou. Martin Minařík a Zdeněk Hrubý. Oba dva vynikající lezci a i když jsme časem lezli jinak, případně s jinými parťáky tato éra je pro mě nezapomenutelná. Petr Mašek a já se stejně jako tehdy následující rok opět chystáme na K2.
Aplský styl – to znamená, že se aklimatizovaný vydáte do stěny a bez návratů do základního tábora ji vylezete. Ne že si postavíte ve stěně tábor, a nebo dva vrátíte se a potom, když vylezete říkáte že šlo o alpský styl z CII… My tehdy počítali s tím, že ve stěně strávíme 10 dnů a podle toho vypadal náš batoh… Mě a Miskovi se navíc ve vrcholové partii podařilo udělat krásnou variantu vrcholovým kuloárem, kdy jsme dolezli na předních hrotech a na zbraních těžkým terénem jenom 15 m od hlavního vrcholu. Na něm do té doby žádný Čech nestál. Byla to poslední osma, kde na hlavním vrcholu stáli Češi.
Od té doby následovala pro všechny z nás spousta krásných expedic. Úspěšných i neúspěšných, ale všechny nás posunovali dál.

Tady je ukázka z knihy na webu radka jaroše (v pdf)

Ukázka z knihy: "Uvázaný na tenké lano vykročím. Hned se ocitám po pás v kyprém sněhu. Ztuhnu strachem, jak se děsím sestupu. Po třetí noci ve výšce 7100 metrů, kdy uvěznění v severní stěně nejvyšší hory světa marně čekáme na změnu počasí, konečně jdeme dolů. Pouštíme se do riskantního podniku. Stále hustě sněží. V neproniknutelné mlze se těžko vyrovnáváme s představou, že každým krokem můžeme spustit lavinu, na kterou předtím ve stanu, krytí skálami, tak dlouho čekáme. Čerstve laviniště by nám dávalo alespoň jakousi jistotu, že je cesta volná. Jenže tady už dlouho nic nespadlo. Teď vědomě kašleme na obrovské nebezpečí. Nic jiného nám nezbývá. Kdesi pod námi tušíme trhliny a seraky. Máme jen svou intuici. Momentálně spoléháme na Fausta De Stefaniho, který se brodí sněhem jako první. Tendenci stáčet své kroky z přímého směru podléhá za mizerné viditelnosti každý. Tak ho zezadu korigujeme. Podivná směs angličtiny, italštiny a češtiny funguje, ale Fausto se vzteká. Není mu to nic platné. Opravdu zatáčí. Jdu poslední za Pepínem Nežerkou a Tomášem Kastnerem, vidím to jasně. Jenže náhle italský horolezec mizí. Průšvih! De Stefani se propadá do zasněžené trhliny. Naštěstí je na laně a udržíme ho. Za chvíli vylézá. Vyděšeni si dáváme pauzu. Sedíme ve sněhu a prudce oddychujeme. Musíme se zorientovat. Nad námi by mělo být severní sedlo. Po jedné straně se tyčí Čang CE, kterou má Everest naproti. Kolem je plato, takže nejspíš trčíme někde uprostřed. Najdenou kdesi vysoko nad námi zaduní. Hluk padající laviny sílí. Do hajzlu! Je to tady!"