Viktor E. Frankl je známý jako neurolog a psychiatr, zakladatel existenciální analýzy a logoterapie, jejichž účinnost si mohl neplánovaně ověřit coby vězeň koncentračního tábora Osvětim. Méně se u nás o něm ví, že byl nejen amatérským nadšencem v oblasti designu brýlí nebo kravat, ale především zaníceným alpinistou a horolezcem, a to aktivním až do svých osmdesáti let. Pojmenovány jsou po něm tři ferraty. A ještě v sedmašedesáti letech si navíc udělal pilotní průkaz. O tom, co pro něj horolezectví znamenalo, vypovídá jeho útlý spisek Bergerlebnis und Sinnerfahrung (1992), který letos pod názvem Prožitek hor a zkušenost smyslu vychází v druhém českém vydání. 

Vzpomínal v něm mimo jiné na svoje pobývání v rakouském pohoří Rax, kde na jisté náhorní plošině rád meditoval. Prohlásil o něm: „Není žádné podstatné rozhodnutí v mém životě, které bych neučinil na Raxu.“ V autobiografii Co v mých knihách není doplňuje, že než byl odvezen do koncentračních táborů, po obsazení Rakouska nacisty nesměl coby žid označený hvězdou do hor. Někdy se tam ale přesto tajně vypravil a skalní stěnu po dlouhém odloučení políbil.     

Motivací jeho potřeby lezení prý paradoxně byla touha překonat strach z něj. Zatímco v tradičním sportovním klání člověk soupeří s vnějšími protivníky, horolezec zápasí sám se sebou. Před každým výstupem tak před ním znovu vyvstává otázka: „Kdo je silnější – já, nebo ten zbabělec ve mně?“   

V obecnější rovině pak Frankl uvažoval nad stavem soudobé konzumní společnosti. Kvůli nadbytku materiálních prostředků podle něj mladí lidé postrádají hodnotné životní cíle. A právě horolezectví může být jednou z krajních reakcí: uprostřed blahobytu vyhledávat situace nouze. Horolezectví je tak pro autora sekularizovanou formou askeze. Dodejme, že podobné teze zdůrazňující hledání osobních limitů a poměřování sil se sebou samým nejsou nijak ojedinělé. Jeden z nejslavnějších horolezců současnosti Reinhold Messner v pozdější knize Má cesta: život legendárního horolezce (Brána, 2007) rovněž přiznává, že pro horolezectví neexistuje jiné ospravedlnění než vlastní ego. A že v situaci, kdy už byla všechna místa na naší planetě prozkoumána, zbývá hledat divočinu v nás samotných: „Hory, arktická noc i pouště jsou pro mě odrazem toho, co je i ve mně neuspořádané, temné nebo nepochopitelné.“ A dále Messner říká, že horolezectví je pro něj způsob, jak vzdorovat „měšťácké existenci“ a „konzumnímu myšlení“. (K čemuž bychom se mohli doptávat, kolikrát za rok musí podle něj spořádaný „měšťák“ vyrazit do horského terénu, aby měšťákem být přestal).  

Franklův text doprovází fotografie Jana Zahradníčka, syna slavného básníka, a předmluva kněze a biologa Marka O. Váchy. V té se mimo jiné tvrdí, že člověk se prý od jiných organismů nejzřetelněji odlišuje právě horolezectvím, což je odvážné tvrzení. (I u mnoha zvířat najdeme schopnost šplhat a lézt do výšek, která však bývá přirozenou adaptací a prostředkem k přežití. Nakolik ale tamní prostředí vnímají esteticky nebo jestli má pro ně i nějakou vyšší dimenzi, to nikdo z lidí neví, ale nedá se to a priori vyloučit.) Knížka jistě nepodává vyčerpávající přehled o filozofii a spiritualitě horolezectví, ale může přispět do spektra dalších teorií či odpovědí. Přitom kupříkladu v jedné z mála českých knih na dané téma, Spiritualitě pohybových aktivit, o tomto textu kupodivu není ani zmínka (i když o Franklovi obecně ano). A dále recenzovaná knížka ukazuje myšlení slavného psychologa z úhlu pro mnohé překvapivého. Frankl viděl v člověku bytost hledající smysl, ale připouštěl, že ho lidé, nebo i on sám, mohou nacházet v adrenalinových aktivitách, které se mnohým jiným naopak zdají zcela nesmyslné…